8. dubna jsem se se svými spolužáky zúčastnila akce March of the living. Jedná se o vzpomínkový akt, který má uctít oběti holocaustu. Každoročně se ho účastní tisíce lidí, kteří se shromáždí na pochod z Auschwitz do Birkenau (...
15. 4. 2013 - Aneta Riesslerová, 7EB
Studentí školy na vzpomínkové akci - March of the living
8. dubna jsem se se svými spolužáky zúčastnila akce March of the living. Jedná se o vzpomínkový akt, který má uctít oběti holocaustu. Každoročně se ho účastní tisíce lidí, kteří se shromáždí na pochod z Auschwitz do Birkenau (nám známé jako koncentrační tábory Osvětim a Březinka). Zde pak zůstávají na proslovy státníků či přeživších holocaustu.
Osvětim a Březinka. Místa vzdálená od sebe necelé čtyři kilometry, kde za druhé světové války umírali lidé po stovkách. Místa zvaná vyhlazovací tábory.
Kolik lidí ve skutečnosti tímto místem prošlo? Kolik lidí nalezlo svou smrt v plynových komorách? Kolik lidí nalezlo nekonečná muka pod rukama lékařů zkoumajících odlišnost nečisté rasy od německých nadlidí? Kolik živých lidských bytostí bylo v těchto táborech vyhladověno k smrti, umučeno či popraveno? Na tuto otázku neumí nikdo odpovědět. Víme jen jedno – ať už bylo přesné číslo jakékoliv, připadalo by nám více než děsivé. Přestože lidé o existenci těchto táborů vědí, přestože se žáci už na prvním stupni základní školy učí o druhé světové válce, stále se najdou hlasy tvrdící, že holocaust neexistoval. Hlasy vykřikující, že vyvraždění bezmála 6 milionů Židů a příslušníků jiných etnických, náboženských či politických skupin bylo správné. Hlasy, které říkají, že takové věci by se v zájmu zachování čistého lidského rodu měly zopakovat.
March of the living, takzvaný Pochod živých, je pietní slavnost, která nás nutí nezapomenout. Tisíce lidí pochodujících v davu mezi Osvětimí a Březinkou jsou nuceny se zamyslet – co kdyby se podobné hrůzy opakovaly? Je to vůbec možné? Co kdybych zde skončil já?
Do Osvětimi jsem nedonesla ani svíčku, ani pamětní destičku se vzkazem pro ty, jejichž životy v Auschwitzu či Birkenau skončily. Odnesla jsem si z ní ale jednu věc – hluboký pocit uvědomění, že nikdo by nikdy neměl být souzen za to, co je či komu se narodil. Za lidi nejvíce mluví jejich činy. A ke mně na pochodu živých promlouvalo neuvěřitelné množství nejen mých vrstevníků jedním hlasem, který sliboval, že hrůzy holocaustu se již nikdy nebudou opakovat.