18. 10. 2017 - Mgr. Jana Pešatová

Oskar Schindler, holocaust a jeho odkaz dnešku

---

První zastávka byla v Osvětimi, kde studenti vyslechli během prohlídky bývalých koncentračních táborů Osvětim I a Osvětim II velmi fundované komentáře polských průvodců v českém jazyce. Nejpůsobivější byly tragické příběhy konkrétních lidí, prohlídka jediné dochované plynové komory, tuny lidských vlasů, boty, brýle a další němí svědci tisíců obětí. Studenti našeho gymnázia s pietou, mlčky a značně otřeseni položili květiny a zapálili svíčky z úcty k popraveným a zahynulým. Viděla jsem v jejich tvářích značné pohnutí, přiznali později, že nemohli ani fotografovat. Vůči průvodcům měli řadu dotazů a litovali, že není víc času – vstřebat a vnitřně prožít šokující informace. Mnozí mi řekli, že byli připraveni na hrozné a smutné věci, ale že to bylo mnohem horší. Šokovalo nás proto chování mladých lidí z Izraele, kteří byli značně hluční, veselí a navzájem se fotografovali na místech zcela nevhodných.

Po poledni jsme přejeli do Krakova, kde byla vůbec poprvé v plánu návštěva bývalé továrny Oscara Schindlera, z níž během několika posledních let vzniklo velmi působivé muzeum a stálá výstava věnovaná pohnutým událostem během okupace Krakova.

Všichni jsme se shodli na tom, že tak netradičně, emocionálně silně, téměř dokonale vytvářející iluzi válečných let jsme nikdo neviděli. Tísnivou atmosféru vytvářely zvukové kulisy, změny teploty v jednotlivých místnostech, osvětlení, věrné kopie artefaktů, různé typy podlahy, ošuntělé zdi. S průvodkyní Majou, která s velkými znalostmi a osobním zaujetím vyprávěla studentům drsné příběhy a popisovala každodenní život Krakovanů, jsme se přenesli do doby druhé světové války a hodinu a půl s němým úžasem procházeli výstavu. Pod dojmem amerického filmu Schindlerův seznam jsme byli zvědaví právě na tohoto zachránce Židů. Viděli jsme jeho pracovnu a mohli srovnat skutečnou podobu na fotografiích s tou filmovou. Ale jak bylo řečeno paní Majou – film Stevena Spielberga, to je jen taková pohádka…

Do Zlína jsme přijeli s hodinovým zpožděním, protože polští policisté nás zdrželi téměř hodinu vypisováním papírů při placení pokuty. Ale i přes pokročilou večerní hodinu a velkou únavu se těžce usínalo. Jak mi řekl jeden student v autobuse: „Nemůžu pořád pochopit, jak může člověk člověku tak strašně ubližovat, jak se to vůbec mohlo stát?“  Všichni jsme si uvědomovali, v jakém blahobytu a svobodě už dlouho žijeme. A že si toho nějak přestáváme vážit… A v tom okamžiku exkurze splnila svůj účel.